V renesančním domě
Jedinečnost ducha místa lze
připisovat řadě věcí. Jistě za to zčásti může starožitný
nábytek, kterým jsou místnosti zařízené. Svůj podíl má
určitě také fakt, že dům má středověké jádro. A v neposlední
řadě se na geniu loci podepisují historky paní
domu – například o strašidlech, která jsou schopná vás
zamknout na toaletě, nebo příhody o tom, jak se v bytě
ztrácející a znovu na nových místech objevují věci…
Ze tří bytů jeden
Rekonstrukce bytu započala ještě předtím, než se
paní Libuše s manželem nastěhovali. Původní byt
přes celé patro domu byl v 50. letech minulého století
rozdělen na tři. Bylo to velmi násilné řešení, kterým
se tehdy vládnoucí KSČ snažila řešit nedostatek bytů.
Naštěstí koncem 80. let bylo vše vráceno zpět, i když
určité reminiscence na tuto dobu zde zůstaly. Například
naprosto typická paneláková koupelna – naštěstí bez umakartového jádra – nebo ocelové zárubně, které ve středověkém domě vypadají značně cizorodě. Koupelnu si nechali noví obyvatelé bytu trochu zvětšit. Kromě vany a umyvadla se do ní totiž nic jiného nevešlo – tedy ani pračka. Ocelové zárubně chtěli původně také vyměnit, ale nakonec se rozhodli jít méně destruktivní cestou. Natřeli je tak, aby lépe zapadaly do celkové atmosféry bytu. Určitě také velmi pomohla výměna dveřních křídel. Prosklená elegantní křídla z 20. let sluší bytu mnohem víc než typické „papíráky“ z let osmdesátých.
Co místnost, to jiný styl
Na zařízení bytu se nepochybně podepisuje profese paní Libuše. Je majitelkou starožitnictví a díky tomu, že se denně setkává s nejrůznějšími starými kousky bytových doplňků, si mohla zařídit každý pokoj v jiném stylu. Obytná místnost je podle slov majitelky něco mezi art decem a solidním měšťanským interiérem. Sousední pracovna je v orientálním stylu, ložnice v koloniálním a synův pokoj charakterizovala jako anglický venkov. I když jsou místnosti velké, snaží se paní Libuše věci nehromadit a byt nepřeplnit.
Původně…
Byt je úžasně prostorný a má
naprosto specifickou atmosféru.
A to nejen díky starému nábytku…
Malá kuchyňka dělaná
na míru našla své místo
v jedné z klenutých nik
v hlavní obytné místnosti.
Ocelové zárubně jsou díky opatinování
velmi nenápadné a neruší průhled z místnosti
do místnosti.
Dveře s broušenými skly vypadají,
jako by v bytě byly již sto let
a ne že se přistěhovaly s paní Libuší.
Malování, kterým se paní Libuše před časem živila, se věnuje už jen příležitostně. Malířský stojan má své místo v orientálně laděné pracovně.
Jediný kus nábytku,
který má paní Libuše
po rodičích, je toto
křesílko u kosmetického
stolku.
Paní
libuše má
jednotlivá zákoutí
v bytě
opravdu
„vymazlená“.
Modré umyvadlo,
modrý
džbán,
levandule
a obraz
s mořem tvoří
dokonalou
kompozici.
I když se v bytě sešla řada
věcí nejrůznějších stylů, dokázala
je jejich majitelka navzájem
dokonale sladit.
Ložnice
je podle slov
její majitelky
v koloniálním stylu.
Koupelna je v porovnání s ostatními místnostmi až neobvykle malá. Velké zrcadlo ji zvětšuje alespoň opticky.
