Za tajemstvím karesansui

2.5.2007 | časopis Dům a zahrada | Rubrika - Zahrada

Za tajemstvím karesansui

Chceme-li psát o japonském zahradním umění, rozevře se před námi vějíř námětů, které jsou nepochybně všechny zajímavé. Z nich pokládám pro naše milovníky zahrad za zvláště přitažlivé téma žánr známý jako suché zahrady karesansui, doslova suché krajiny, které, ač vznikly v dávné minulosti, jsou jakoby přímo stvořené pro moderní dobu a její architekturu. A to nejen pro promyšlenou a hluboce procítěnou vnější prostotu, ale i proto, že poskytují dostatek prostoru pro uplatnění tvůrčí fantazie.

Lze říci, že myšlenka vytvořit zahradu bez jediné kapky vody vystihuje japonskou estetickou mentalitu tak dokonale, že by se mohla stát symbolem podstaty kultury tohoto ostrovního národa. Podle slov japonského znalce Jošinobua Jošinagy je karesansui "pokusem vyjádřit nejvnitřnější podstatu vody, aniž by voda v zahradě opravdu byla, a to vyjádřit ji výstižněji, než by bylo možné tak učinit vodou samotnou."

Voda, ochotná přijmout jakýkoliv tvar, byla společně s rostlinami, zastupujícími velkou přírodu, a s kameny, představujícími hory, nepostradatelnou součástí japonských zahrad už od doby jejich počátků v osmém století našeho letopočtu. Dodávala jim proměnlivosti, její šumění zvýrazňovalo ticho odlehlých končin, symbolizovaných letitými dřevinami a v její bezbarvé hladině se zrcadlila zeleň stromů, modř oblohy i plynoucí oblaka. Myšlenka vytvořit iluzi vody prostřednictvím písku, štěrku a kamenů sahá v Japonsku do poměrně dávné minulosti a je spojena se zenovými kláštery, kde meditace byla jednou z cest, jak dosáhnout vyššího stupně duchovního osvícení. A právě pohled na suchou zahradu, v níž skutečnost byla vyjádřena náznakem, charakterizovaným vypointovanou střídmostí, vedl nejen ke zklidnění, ale i k uvolnění ničím nespoutané mysli.

Trojrozměrné obrazy

Některé úvahy o vzniku suchých zahrad vedou k domněnce, že jedním z prozaických podnětů mohla původně být v Japonsku, zemi četných zemětřesení, náhlá změna tektonických podmínek, kdy prameny vymizely a voda po sobě zanechala vyschlá říční koryta, náhle odhalená lidskému oku ve své prapůvodní podstatě. To mohlo nepochybně zaujmout Japonce, citlivé ke všemu, co bylo dílem přírody a vzniklo dlouhodobým působením jejích sil, a inspirovat je k tvůrčímu přetváření podobných jevů.

Je také možné, že lokality některých klášterů trpěly nedostatkem vodních zdrojů a snažily se tento prvek nahradit jejich napodobením. Dařilo se jim to proto, že práce s kameny, vytvářejícími břehy a koryta skutečných vodních toků v zahradách, byla od doby Heian (794-1185) na poměrně vysoké úrovni. Již na konci 12. století byl vytvořen zahradnický kód, který pojmenoval kameny používané při stavbě říčních peřejí, vodopádů, vodních toků, takže myšlenka vytvořit jejich iluzi náznakem, v němž jsou Japonci mistři, se přímo nabízela.

Významným impulsem pro tvorbu "zahrad s imaginární vodou" byla čínská tušová krajinomalba z doby Sungů (960-1279) ovlivněná čchanovým (japonsky zenovým) buddhismem, který kladl důraz na intuitivní poznání a co nejúspornější vyjádření vnitřní podstaty věcí. Japonci ztvárnili tento umělecký podnět kromě oblasti malířství jedinečným způsobem tím, že jej na základě předchozích zkušeností přenesli do sféry přírody samé. Ze zeleně, kamenů a písku vytvářeli "trojrozměrné obrazy", jak bychom mohli nazvat zahradní díla, která vstoupila v 15. století s rozvojem zenové sekty Rinzai natrvalo do historie japonské zahradní architektury, a to nejen jako zahrady klášterní, ale v průběhu dalšího vývoje i jako zahrady světské. Karesansui se staly v průběhu doby součástí rozlehlých parkových zahrad, do nichž vnášely kompoziční a vizuální změnu. V mnoha směrech obohatily i zahradní úpravu soukromých domů, elegantních restaurací, hostinců a v současné době se rozšířily jako doplněk moderní architektury téměř do celého světa.

Cesta do historie

Pojem karesansui je zmíněn již v nejstarší známé zahradnické příručce Sakuteiki (Záznamy o tvorbě zahrad) z doby Heian, kde však znamená zahradu nebo scenérii, vytvořenou jen z kamenů a zeleně, v níž voda nebyla přítomna v žádné podobě a která byla odlišná od pozdějších "suchých zahrad."

Za prvního známého tvůrce karesansui, tedy kompozice, v níž je voda vyjádřena symbolicky, se pokládá zenový mnich a opat Musó Soseki (1275-1351). Tento vážený muž, kterého císař poctil čestným titulem Kokuši, a současně i citlivý umělec, začal vytvářel od padesáti let svého věku zahrady jako součást "cesty ducha". Ta nespočívala ve studiu buddhistických písem, ale v poznání získaném úvahami a meditací v každodenním styku s přírodním prostředím přizpůsobeným tomuto účelu člověkem, tedy se zahradou. Musóovi se připisuje tvorba více zahrad. K jeho nejproslulejším dílům patří dosud zachovaná zahrada v Saihodži v Kjótu, známá jako Kokedera Mechový chrám. Má dvě části, východní s jezerem, zelení a mechem, a severní, v níž Musó Soseki směřoval k vytvoření asketičtějšího duchovního prostředí, prolnutého kvalitou vyjádřenou pojmem júgen - zvláštní tajemno, které navozuje "pohled na měsíc zastřený mrakem, nebo rudé listy javoru na horském svahu, zahaleném podzimní mlhou", jak to vyjádřil zenový mnich Šótecu v 15. století.

Musó vytvořil v Saihodži kamennou kompozici karesansui, jejíž součástí je horská stezka a mohutný vodopád bez vody. Na tyto tradice navázaly později již samostatné suché zahrady, z nichž nejproslulejší jsou Daisenin a Rjóandži v Kjótu.

Zahrada Daisenin, situovaná v jednom z taššó, vedlejších chrámů komplexu Daitokudži v severovýchodním Kjótu, pochází ze začátku šestnáctého století. Za jejího tvůrce bývá pokládán Kogaku Sókó, první zdejší opat. Bývá zmiňována i jeho spolupráce s proslulým malířem a estétem té doby a znalcem čínské kultury Sóamim (1472?-1523). Tato ojedinělá zahrada je živým obrazem krajiny, jak ji zachycovali úspornými tahy ve svých dílech sungští vzdělanci. Zahrada je obklopena zdí a lemuje linii verandy opatství ve tvaru písmene L. Hlavní složkou její kompaktní kompozice je vodní živel, aniž ovšem by tu byla jediná kapka skutečné vody. Z hlubokých hor, znázorněných žulovými kameny, vytéká imaginární pramen. Jeho vody se řítí do horského potoka, vroubeného skalními útesy. Koryto, v němž vodu znázorňuje do vln uhrabaný štěrk, se pozvolna rozevírá, kopce na březích jsou nižší a nižší, proud nabývá na mohutnosti, aby nakonec vplynul do nekonečného oceánu. Je to pouť připomínající běh lidského života, který zde symbolizuje kámen ve tvaru lodi, nedaleko něhož je jiný kámen podobný želvě a vyjadřující podle některých její marné úsilí plavat proti proudu řeky a tím i proti proudu času. Proměňující se krajinu dotváří zajímavý výběr rostlin, od tvarovaných borovic přes kapradí, mech, čajovníky, azalky, nízké bambusové porosty... Velký příběh je tu v celé své rozmanitosti promítnut do prostoru pouhého jednoho sta čtverečních metrů!

Prostor pro Shakespeara

Co do lakoničnosti a vytříbenosti výrazu dosáhlo umění karesansui vrcholu kjótskou zahradou známou jako Rjóandži podle jména chrámu zenové sekty Rinzai, v jehož prostorách se nachází. O době jejího vzniku panují dohady. Chrám vybudovaný v roce 1450 byl dvakrát devastován ohněm, poprvé po čtyřiceti letech své existence a tehdy při jeho rekonstrukci vznikla pravděpodobně první verze této abstraktní, svými komponenty však v realitě pevně zakotvené zahradní kompozice. Podruhé podlehla stavba požáru ke konci 18. století a s její obnovou nabyla i zdejší karesansui současné podoby. O tom, kdo byl jejím tvůrcem, panují pochybnosti. Tradičně je za něho pokládán již zmíněný Sóami. Jeho názory na podobu krásna jsou velmi blízké tomu, co tato zahrada, jež není zatížena žádným dogmatem, vyjadřuje.

K její dokonalosti přispěli svým významným dílem nepochybně i mistři řemeslníci kawaramono, specialisté na práci s kameny. Jména dvou z nich jsou vytesána do jednoho z kamenů zahrady. Rjóandži má obdélníkovitý půdorys a svou delší stranou se přimyká k celé délce dřevěné verandy opatství, na jejíž lidskými šlépěji vyhlazenou prkennou podlahu dodnes vstupují návštěvníci podle japonského zvyku bez obuvi, aby tu strávili chvíle v zamyšlení nad dílem, vzniklým před několika stoletími a přesto svým pojetím souznějícím s myšlením moderního člověka. Zahradu obklopuje ze tří stran hliněná zeď. Na zcela rovné obdélníkové ploše o rozloze 337 čtverečních metrů, pokryté jemným bělavým štěrkem uhrabaným do podoby vln, je rozmístěno patnáct kamenů, uspořádaných do pěti skupin v kombinaci 5, 2, 3, 2, 3. Každé seskupení akcentuje proužek mechu, který je jediným dotekem zeleně v této kompozici sladěné do barevných odstínů bílé a šedé a tónovaných vždy nově přírodou v souladu s počasím, denní dobou a ročním obdobím. Kameny jakoby byly vzájemně propojeny neviditelným poutem, kamsi směřovaly, určením osudu však zůstávaly navždy připoutány k jednomu místu. Jsou záchytnými body v prázdném prostoru, který je obklopuje a který překračuje hranice svého vymezení, přelévá se do prostoru vesmírné nekonečnosti, podobně jako tomu bylo ve zmíněných čínských malířských dílech.

Číňané i Japonci chápali prázdnotu jako zcela přirozeného souputníka plnosti. Krása prázdného prostoru, již označovali pojmem johaku no bi, pro ně byla důležitým inspirativním prvkem, který se uplatňuje i v jiných oborech. Jedna významná japonská scénografka pokládá Rjóandži za ideální prostor pro dějem nabitá Shakespearova dramata. Zatímco z pohledu soudobých estetiků je Rjóandži výrazem "vesmírné harmonie", ve starších japonských textech se abstraktnímu uspořádání přisuzuje pro lepší srozumitelnost konkrétní význam. Kameny se přirovnávají k tygřím mláďatům, plavícím se přes řeku, podle jiného výkladu jsou to ostrovy v moři či hory vyčnívající z mlhy.

Karesansui zanechaly trvalé stopy v japonském zahradním umění a metody jejich tvorby se neustále vyvíjely. Dnes vytvářejí kompozice tohoto druhu doplňky moderních staveb nejen v Japonsku, ale i jinde na světě a jsou inspirujícím prvkem pro milovníky a tvůrce soukromých zahrad i u nás.

Věna Hrdličková

Počet komentářů (2) Přidat k oblíbeným Doporučte článek Sdílet

Související články

Když není slunce nazbyt

Když není slunce nazbyt

10.5.2007 | časopis Dům a zahrada | Zahrada

Základním kritériem při výběru zahradních rostlin jsou stanovištní podmínky - orientace vůči světovým stranám, směr převládajících větrů, struktura pů... Celý článek

Perla Zeleného ostrova

Perla Zeleného ostrova

3.5.2007 | časopis Dům a zahrada | Zahrada

Na východním pobřeží Irska, 50 km jižně od Dublinu, na hlavní trase z hlavního města na jih, nalezneme poklad zahradně krajinářské tvorby, jednu z nej... Celý článek

Hospodáři na zeleném koberci

Hospodáři na zeleném koberci

30.4.2007 | časopis Dům a zahrada | Zahrada

Doby, kdy si travní sekačky sestavovali majitelé zahrad na koleně sami, aby si usnadnili sekání trávníku, jsou dávno ty tam. Často riskantní sečení na... Celý článek

Podmanivý svět alpských růží

Podmanivý svět alpských růží

27.4.2007 | časopis Dům a zahrada | Zahrada

Kvetoucích keřů pro naše zahrady je v podstatě nepřeberné množství. Není problém vytvořit zahradu tak, aby v ní od časného jara do podzimu některá z d... Celý článek

 

Odkazy

Zahradní párty stanySvět bydlení - magazín o bydlení a životním stylu