Zámková dlažba 1. díl

25.10.2007 | Ceskykutil.cz | Rubrika - Zahrada

Zámková dlažba 1. díl

Ne každá volná plocha je vhodná k osázení trávou nebo kulturními rostlinami; někudy také musíme procházet, jezdit na kole či parkovat automobily. Již naši předkové zabraňovali růstu plevelů kolem svých stavení pomocí posypu pískem nebo drobným kamenivem.

Tam, kde to lokální podmínky umožňovaly, byly používány ploché kameny, tzv. šlapáky, kladené na povrch půdy. Časem lidé přišli na to, jak zabránit tomu, aby se kameny při deštích „neutopily“ v blátě – kladli je na propustné vrstvy kaménků či písku, tedy na jakýsi drenážní podklad.

Dlažba totiž není jen to, co vidíme navrch – je to poměrně složitý a po staletí vylepšovaný systém, který vyžadoval pochopení mechaniky i procesů pohybu vody v půdě. Časem se namísto „šlapáků“ začaly používat otesané kameny, mezi něž patří například městská dlažba z „kočičích hlav“, z osekaných čedičových nebo žulových kostek, dláždilo se i pálenými keramickými dlaždicemi (například ve starém Sumeru), přičemž tyto kameny nebo pálené dlaždice se namísto volně do půdy začaly pokládat na srovnaný povrch, opatřený vrstvami štěrku a písku.

Tyto vrstvy roznášely hmotnost dlažby a působily jako drenáž zabraňující podmáčení a tím i propadnutí částí ploch vystavených působení vody. Dlažba na těchto principech se používá již mnoho století; v době současné ji však většinou „vytěsnila“ dlažba z betonu.

Betonová dlažba

Betonování velkých vodorovných ploch je problémové. Litou vrstvu narušují kořínky rostlin, při vysoké vlhkosti půdy se může stát, že zemina „odteče“ a části betonových ploch se propadnou. Na překážku je i značná tepelná roztažnost betonu, která při změnách teplot způsobuje nejprve drobné a pak viditelné a destruktivně působící trhliny. Plochy pak praskají, prasklinami se prodírá tráva, výsledný vzhled je odpudivý. Řešení s rozdělením na segmenty oddělené latěmi (které se pak vyjmou a na jejich místo se nalije asfalt) je možné použít tak pro dvorečky u vesnických stavení, ale ne na plochy, u nichž vyžadujeme jistou reprezentativnost.

Rozdělit velkou plochu na malé díly je výhodnější: menší segmenty se snadněji vyrábějí, přepravují i pokládají, při poškození je možno „postižený“ kus vyjmout a nahradit novým. Tvar a probarvení jednotlivých segmentů navíc působí esteticky a výsledný efekt předčí všechny jednolité betonové plochy, které známe z letišť a „buzerplaců“. A toto řešení je výhodné také při a po dešti: tam, kde by velké plochy litého betonu se mohly podmáčet a vlastní vahou lámat v místě vzniku půdních dutin, dlažba dobře položená na kvalitně zhutněném povrchu opatřeném drenážními vrstvami zůstává v jedné rovině a nezdvihá se ani nepropadá.

Proč beton

Přednosti betonu jsou nevyčíslitelné: namíchat beton aspoň průměrné kvality dokáže i naprostý laik; materiál je nehořlavý, odolávající vodě, po vytvrzení mechanicky pevný, dá se „nastavovat“ různými izolačními materiály, barvit, odlévat do forem (nejlépe pomocí vibrací (tzv. vibrolisování), je vhodný jak pro základy domů, tak i na střechy a fasády, dobře se snáší s vnitřními ocelovými výztužemi, má vysokou životnost a značnou objemovou stálost a je cenově dostupný, protože kromě cementu, což je směs jemně mletých anorganických látek je pro jeho výrobu potřeba již jen písek, případně i drobné kamenivo a také voda.

I když byl zřejmě vynalezen již v antických dobách (hmota zvaná concretum složením s betonem téměř shodná byla nalezena v mnohých stavbách starých dnes kolem dvou tisíciletí), znovuvzkříšení betonu zaznamenalo 18. století, kdy se začal vyrábět portlandský cement (britský inženýr John Smeaton, roku 1756), v českých krajích byla první cementárna postavena v Bohosudově u Teplic v roce 1860.

Výroba betonových dílů

Podobně jako sádra, což je vypálený hemihydrát síranu vápenatého CaSO4 x ½ H2O, u níž po smíšení s vodou dochází k opětné hydrataci a vzniká pevná hmota, dochází k podobné reakci u cementu. Směs CaO, SiO2, Al2O3, Fe2O3 a MgO v podobě jemného prášku doplněného pískem a vhodným kamenivem po smíchání s vodou vytvoří kašovitou hmotu, která v důsledku hydratačních reakcí a procesů tuhne a vytvrzuje se. K tuhnutí nepotřebuje okolní vzduch (některé typy betonů se vytvrzují i pod vodou), takže lze betonové výrobky odlévat do forem.

Aby se z vlhké směsi ve formách uvolnily nežádoucí bubliny vzduchu, které by zhoršovaly vlastnosti výrobku, je směs zhutňována, nejčastěji tzv. setřásáním. Vibrace umožní vytěsnění bublin a dosažení homogenní směsi. Tímto postupem se vyrábějí například dlažby vibrolité. Jejich nevýhodou je nižší výsledná kvalita stěn, protože ani vibrace nejsou schopny zajistit dokonale rovné a hladké stěny. Vzhledem k tomu, že beton vlévaný do forem, musel být dostatečně řídký, nejsou takovéto výrobky ani příliš pevné a trvanlivé – zbytková voda může za nižších teplot zamrzat a výrobek tak poškozovat.

Kvalita výrobků se zlepšila působením tlaku na betonovou směs, která může být podstatně hustší, takže veškerá voda se účastní procesu vytvrzování. Betonová směs se ve formách nejen zhutňuje vibracemi, ale také stlačováním. Vibrolisované dlažby i jiné výrobky jsou pak rozměrově přesné a je možno je vyrábět s nejrůznějšími úkosy a fazetami. Kromě toho tato technika umožnila dokonalejší probarvování betonu. Pro barvení betonu se používají chemicky nezávadné kysličníky železa i jiných kovů.

Co je zámková dlažba

Výraz „zámková dlažba“ nesouvisí se zámeckými věžemi, zdmi a schody, ale vyjadřuje schopnost jednotlivých segmentů se vzájemně vázat – „uzamknout se“. Jednotlivé „kameny“ mají takové tvary, které znemožňují dlažbě se vlivem poklesu terénu rozpadnout. Vlivem vzájemné vazby a dotykem hran je zabezpečena vysoká stabilita zpevněné plochy proti účinkům zatížení a posunu. Dlažba do jisté míry vzdoruje i vandalismu a snahám o své rozebrání a odcizování kamenů.

Geometrické tvary působí esteticky a výtvarně dotvářejí plochy, na nichž je zámková dlažba položena. Barevné varianty dlažby umožňují vytvářet vzory, dělící pásy a pruhy nebo opticky oddělit jednotlivé plochy. Kraje dlažby je možné i vhodné olemovat malými obrubníky nebo rovnými díly a navázat na trávu.

Výběr tvarů velikostí a barev zámkových dlažeb je rozmanitý. Jejich vhodnou kombinací a stylem pokládky můžeme vytvořit různé pravidelné tvary a obrazce nebo dokonce mozaiky či nápis. Barevné provedení můžeme volit podle plotu nebo podle barvy omítky domu. Z vysokého množství tvarů i barev lze tedy vybrat takové, které na zvolené ploše budou působit nejvíce harmonicky.

Článek je převzatý z hobby magazínu www.ceskykutil.cz.

Zahájit diskuzi Přidat k oblíbeným Doporučte článek Sdílet

Související články

Jarní vzpruha

Jarní vzpruha

4.4.2008 | Redakce | Zahrada

Třebaže si s námi počasí zatím pohrává, jaro se již dostalo ke slovu a zahrádkářská sezóna začíná. To jistě nemusíme připomínat těm, pro něž je zahrád... Celý článek

Zámková dlažba 2. díl

Zámková dlažba 2. díl

1.11.2007 | Ceskykutil.cz | Zahrada

Nabídka na trhu stavebních materiálů je v současné době natolik vysoká, že i profesionálům činí potíže se v ní orientovat. O mnoho hůře jsou na tom la... Celý článek

Nešlapeme jen po trávě

Nešlapeme jen po trávě

20.9.2007 | Ceskykutil.cz | Zahrada

K zahradě i domu patří trávník, hustý, měkoučký, lákající bosé nohy k procházce i záda k ulehnutí. Ne vždy a na všech místech se nám však daří o trávn... Celý článek

Stále tady něco kvete

Stále tady něco kvete

13.7.2007 | časopis Dům a zahrada | Zahrada

Nejen dům, ale také zahrada, která má vypadat k světu, si zaslouží zkušené oči a šikovné ruce odborníka. Je někdy až obdivuhodné, co dokáže vytvořit z... Celý článek

 

Odkazy

Zahradní párty stanySvět bydlení - magazín o bydlení a životním stylu