Bolavá místa starých domů

Klíčovým dokumentem pro koordinaci stavby a její důslednou kontrolu je kromě projektové dokumentace, která specifikuje principy technického řešení, také harmonogram prací. Jeho zpracování je účelné bez ohledu na rozsah rekonstrukce a ve vlastním zájmu stavebníka jej vřele doporučuji. Šetří náš čas,umožňuje nám plánovat finanční prostředky a mít stále přehled o tom, co se na stavbě momentálně děje.

Harmonogram je jednoduchá tabulka, kde jsou jednotlivé úkony a skupiny prací vyjádřeny úsečkou ve vztahu k délce trvání a ostatním činnostem. Na svislé ose jsou uváděny činnosti, na vodorovné čas. Umožňuje přiřadit jednotlivým pracím jejich cenové ohodnocení a poskytuje nám přehled o toku nezbytných finančních prostředků po časových jednotkách, které jsou pro dokončení rekonstrukce nezbytné. Zpracovává ho obvykle zhotovitel stavby jako součást smlouvy o dílo, nebo osoba zodpovědná za vedení stavby v případě rekonstrukce prováděné svépomocí. Protože jako každý plán je i harmonogram založen na určitých předpokladech, které se však ne vždy při realizaci potvrdí, je vhodné průběžně provádět jeho aktualizaci podle skutečného průběhu stavby a stavu rozpracovanosti.

Pozor na úsporné stavby

V průběhu rekonstrukčních a bouracích prací je třeba zejména zabezpečit stavbu v každém okamžiku realizace z hlediska stability a statiky a chránit ji před vlivem vlhkosti a podmáčením. Obojí je bolavé místo prakticky všech staveb určených k rekonstrukci. Často bývají z tohoto zorného úhlu narušené, nebo dokonce v havarijním stavu, aniž bychom s realizací svého záměru vůbec začali…

Pro správný návrh stavebních prací a postupu přestavby a rekonstrukce je nezbytné znát alespoň rámcově historické konstrukce, řemesla a typické dobové materiály, které se v mnohém odlišují od soudobých. Zejména je třeba zohlednit fakt, že jakákoliv předválečná výstavba byla prováděna velmi úsporně, což nejčastěji na venkově poznamenalo mnohé stavby z hlediska jejich životnosti. Zkrátka naši předkové uměli opravdu šetřit, ale přesto obvykle svého cíle dosáhli. Naše záměry při rekonstrukci nám to však rozhodně neusnadňuje!

Pokud se vůbec zachovala původní dokumentace objektů, bývá podle dobových zvyklostí natolik schématická, že nám o použitých konstrukcích a materiálech mnoho neřekne. Vlastní stavbu vedli mistři a políři, v jejichž režii se práce realizovaly, a projekt byl pouze rámcovým vodítkem rozměrů a vnějšího vzhledu stavby.

Oči otevřené

Začít proto musíme důsledným stavebním průzkumem spojeným se zaměřením (pokud se tak již nestalo v rámci projektové přípravy stavby), který vyhodnotí stav objektu. Důraz je třeba klást na způsob založení, na konstrukce ve styku s okolním terénem a zejména na stav dřevěných částí stavby. Varujícím signálem jsou například trhliny ve zdivu, rozdrcené výplně okenních otvorů, podmáčení suterénu či zdiva přízemí a napadené části krovu zejména ve styku se zdivem.

Před zahájením prací je třeba dům odpojit od přívodu elektrické energie, při současném zachování možnosti odběru pro stavbu, a od plynu a vody.
Vlastní stavební činnost začíná vyklizením objektu po předchozích majitelích, jeho případným statickým zabezpečením výdřevami a podpěrami a provizorním opatřením chránícím objekt před srážkovou vlhkostí. Následuje odstrojení konstrukcí, které již nebudou dále využívány. Obvykle jde o podlahová souvrství, okna, dveře, části krovu atd. Považuji za nutné zdůraznit, že všechny vybourané části stavby – tzv. stavební odpad – je třeba zlikvidovat zákonným způsobem, tedy na řízené skládce, nikoliv vysypáním za temné noci za humna. Pevně věřím, že dnes již nikoho nenapadne likvidovat dřevěné části pálením! Podmínkou stavebního povolení bývá obvykle nutnost doložit způsob likvidace stavebního odpadu ve formě protokolu při kolaudaci.

Z nově zřizovaných konstrukcí je nejdříve třeba realizovat ty, které chrání stavbu před vnějšími vlivy podle hesla „sucho zdola i shora“, tedy sanace základů a izolací a nová střecha. Teprve pak může dojít na montáž nových či repasovaných oken a provizorních dveří.
Protože historické stavitelství nebylo „sešněrováno“ v tak přísných mantinelech norem, zákonů a výpočtových metod jako dnes, byly konstrukce navrhovány empiricky podle dobových zvyklostí a znalostí, které ve stavitelských rodinách přecházely z otce na syna. Každý stavitel pracoval více se svými zkušenostmi než se stavebními příručkami. Na druhou stranu vývoj ve stavebnictví zdaleka nebyl tak překotný jako dnes, takže zkušený řemeslník byl schopen zvládnout obvyklé výrobky a technologie většinou bez problémů. Nad lecčím se však stejně jako dnes přimhouřilo oko.

Kámen, popel a vepřovice

S čím bychom měli proto předem u některých konstrukcí počítat? Protože doprava byla neekonomická a všechny tovární výrobky drahé, využívalo se v maximální míře místních materiálů. Typickým příkladem jsou základy domu. Cement byl drahý a beton se proto používal jen omezeně. Zejména u přízemních domů mnohdy nenajdeme základy žádné, nebo pouze minimální v podobě kamenné rovnaniny.

Izolaci proti zemní vlhkosti nahrazovaly v nejlepším případě větrací kanálky či hadrová izolace, jen výjimečně se lze setkat s lepenkou.
Při odstraňování omítky na obvodovém zdivu nejlépe poznáme, jaké materiály pro stavbu obvodového zdiva byly v době stavby nejdostupnější. Pálené cihly patřily k luxusnímu zboží, proto se spíše setkáme se smíšeným zdivem. Vesměs kamenné zdivo bylo doplněno cihlami pouze na ostění oken a nárožích, k místnímu folklóru v řadě krajů patřily vyzdívky nosných zdí z nepálených hliněných cihel (vepřovic). Jak nestabilní takové zdivo je, o tom jsme se mohli přesvědčit při srpnových povodních. V drtivé většině případů je proto nezbytné jejich vybourání a náhrada stabilním materiálem. Překlady nad okenními otvory byly prováděny klenbové, ale nemělo by nás překvapit, když místy, zejména na menší rozpony, najdeme dřevěné profily!

Stropy se stavěly nejčastěji trámové, spalné se záklopem a podvěšeným rákosovým podhledem, někde u levnějších domů z masivních dřevěných povalů. Ve styku dřevěných nosných prvků se zdivem (v tak zvaných kapsách) může vlivem vlhkosti číhat největší zrada. V ideálním případě nahrazujeme pouze napadená zhlaví trámů, často to znamená náhradu celého stropu. U hospodářských stavení byly běžně při větších rozponech stropy klenuté z cihel do ocelových traverz nebo použitých kolejnic. Ty bývají většinou dodnes dostatečně pevné a mohou se stát zajímavým pohledovým prvkem interiéru.

Podobně i pro konstrukci podlah se nejčastěji používalo dřevo, přesněji řečeno hoblovaná prkna na dřevěných polštářích uložená na zásypu ze všeho možného včetně popela z kamen. V pomocných místnostech byla realizována dlažba, v hospodářských místnostech často jen hliněný mlat.
Nejčastější slabinou původních staveb bývá konstrukce střechy. Dřevěné prvky byly opět navrhovány empiricky a prakticky žádný původní krov při výměně krytiny nevyhoví staticky současným požadavkům předpisů. Navíc je to nejčastější místo, které je napadeno dřevokazným hmyzem, plísní nebo houbami. V případě zamýšlené vestavby do půdního prostoru může být stávající konstrukce krovu zachována jen výjimečně.

Ing. arch. Josef Smola